Tipy, co dělat na rozlučce se svobodou

Dobře, tak o tom, jak se to celé plánovalo, jsem vám psala v předchozím článku, takže teď už se dostanu rovnou k tomu, co mě onen den D vlastně čekalo a jak jsem ho celý vnímala.

Jak jste se mohli dozvědět v předchozím článku, šikovně jsem si 4 dny před rozlučkou způsobila úraz nohy znemožňující chůzi, takže proto tenhle božský "nadstandardní" servis v podobě vožení na invalidním vozíku.

Začátek akce

Je 10.30 a ke mě domů přijíždí první účastnice parádního dne. Moje spolužačka už z první třídy, tedy kámoška, kterou znám úplně nejdéle ze všech. Hurá, konečně je to tady! To čekání se totiž zdálo nekonečné! Kor při představě, že můj milý se někde válí v lihu už celý boží den neznámo kde v České republice a vůbec neví o okolním světě.

V 11.00 přijíždí další dvě kamarádky, nabírají mě autem a jedeme společně na Prahu 7 do nějaké krásné kavárny. Holky mi ale neřekly, že nemám jíst, takže jdeme na snídani a já jsem po snídani :D.

V kavárně už na mě čekají zbylé 4 holky. Je to naprosto úžasný pocit, venku je skvělý počasí a my si jdeme užívat! Vyfásnu hned bílé tričko s rudým nápisem nevěsta a ostatní holky mají na sobě rudá trička s nápisy "tým nevěsty"

Seznamovačka

Holky se až do teď neviděly osobně, takže nadchází seznámení u společného stolu - každý má prostor říci, jak se jmenuje a něco o sobě. Připomíná to sraz alkoholiků - ahoj, já jsem Eva a lečím se z... haha. Je to fakt vtipná atmosféra, řehníme se jak nějaký čúzy na celý kolo. Holky také zjistí, kdo má jaké společné zájmy, což i trochu nastaví následný spád, kdo se s kým bude více či méně bavit po celý den. Pro mě je neskutečně zajímavé sledovat tento prosces.

Úkoly ke snídani

Vybíráme si z jídelního lístku a já dostávám hned první úkol. Musím číšníkovi pantomimou předvést, co si dám za jídlo. To je opravdu libůstka, protože zjišťuji, že úkol dostal spíše čísník, než-li já, neb po 5 minutách hádání je stále u míchaných vajíček, ale croissant ne a ne uhodnout. Asi se nenajím - ještě, že už jsem snídala!

Ale jo, jídlo jsem nakonec dostala a k tomu si ještě holky pak losovaly každá dva lístečky s nějakou prověřovací otázkou, jak moc dobře mě znají. Perfektní úkoly byly například - jak se jmenuje moje mamka křestním jménem, jaký je můj oblíbený tanec, nebo jak se jmenoval můj první bývalý, se kterým jsem měla vážný vztah. Většinou se s tím holky popraly skvěle.

Holčičí pizdění, to nemáte každý den!

A pak už mě nabraly do auta a míříme na jiné místo asi 10 min odsud. Z auta mě holky nakládají na kripl kárku a míříme, kam že to ? Do salónu krásy k vietnamcům a jdu na manikúru. No to je mazec! Osm vytlemených koz v čele s jednou na vozíku zamíří do salónu a vietnamci vypadají, že jsou dost v rozpacích. No, musel to být fakt pohled.

Niky - hlavní organizátorka akce řiká: "No, já jsem si nebyla moc jistá, že mi rozumněli dobře, když jim volala, že nás přijde osm :D".

Nechávám si dát na nehty červený gelový lak a mezitím si povídáme o všem možném. Poté vyrážíme do parku, kde si rozložíme deku a kromě uvolněného povídání následují další úkoly.

Úkoly pro nevěstu v parku

Začíná to velice nevinně. Tedy, píšu tenhle článek už se značným časovým odstupem, takže si asi nevzpomenu na vše, ale jistě na to nejlepší ano. Niky všem rozdává papír, aby každá holka napsala nějakou nejlepší storku, jakou se mnou zažila a já jsem pak musela hádat, kdo to napsal. Musím říct, že ne všechny jsem hned uhodla a také jsem se o sobě dozvěděla i zajímavé věci, co jsem ani sama nevěděla. Například, že jsem u jedné kámošky tancovala salsu na balkóně asi v jednu ráno? :D

Také jsem dostávala kontrolní otázky na mého budoucího manžela, který na tytéž otázky odpověděl již před tím a moje odpověď se s ním musela shodovat. Ne, opravdu jsem si nevzpomněla, v jaké restauraci jsme spolu jedli naposled, ani jaké měl včera ráno trenky na sobě :D Za každou špatnou odpověď jsem musela udělat nějaký zvířecí hlasitý zvuk, co mi holky vybraly. Takže samozřejmě to nelepší - chrochtání, nebo kdákání jako slepička, apod. TOP!

Ale k vrcholnému úkolu v parku se teprve dostáváme. A to bylo získat 50,- Kč od náhodného člověka kolem. Kriste bože....

Zpívání na veřejnosti

No, je pravda, že už jsem v tu dobu byla řádně ovíněna, tak mě holky v kripl kárce vzaly k nejbližšímu kiosku, kde jsem náhodné kolemjdoucí prosila o 50,- Kč s vysvětlením mé situace. Výsledek byl většinou útrpně soucitný pohled a odchod. Bez padesátikury. Ehm. No, až jeden starší pár se nade mnou slitoval, když jsem jim zazpívala španělskou píseň od Natalie Oreiro "Cambio dolor". Nenutno dodávat, že se všechny holky válely smíchy na zemi. A kvůli mé snížené sebereflexi díky vínu - já naštěstí také :D. Myslím, že ti dva byli rádi, když se nás zbavili.

Jedeme do centra, další jobovky v tramvaji

Holky už mě vezly do tramvaje na další metu - do centra na karaoke! Ale nebudu to mít tak jednoduchý, po cestě musím ještě oslovit nějakého chlápka s vousy, jestli si s ním můžu udělat selfie. Jeden tam byl a nevypadal zrovna odmítavě :-D. Výsledek posuďte sami (a také výraz těch koz za náma)!

Zpívání v baru

Než jsme se na karaoke dostaly, holky mě vezly v tom vozíku se zavázanýma očima po celém Václaváku, abych nevěděla, kam jedeme. Pohledy těch lidí okolo prý stály za to. Holka na vozíku a se zavázanýma očima, kterou veze 7 holek. Haha. Zpívání v karaoke naštěstí už nebylo takové faux pas, jako s Natálií Oreiro, protože jsme měly salónek jen pro sebe a zpívaly jsme všechny. Byly to krásný momenty, karaoke je super. Málokdy si takhle zazpíváte se svými nejbližšími kamarády.

Pokročilý večer - ne, konec to ještě opravdu není!

Venku už je tma a holky mě vezou ještě na nějaké poslední stanoviště. Před tím ale jdeme ještě do mini parku v pařížské, kde musím splnit posledních pár úkolů. Oslovovat lidi s fotkou naprosto příšerného vypelichaného psa jménem Rambo, že se mi pejsek ztratil a jestli ho neviděli. Tohle může opravdu vymyslet jen Niky :D Nebo se vyfotit s nějakým hustým autem, atd. Pak se mi chce čůrat, tak jdu mezi keříky (asi 40cm vysoké a hned u cesty) s domněním, že když jsem "na bobku", nejsem vidět. Holky, když to vidí, ihned se ujmou role poněkud vyššího křoví, aby mě nikdo neviděl. Druhý den mi musely vysvětlovat, že jsem opravdu nebyla ukrytá, ale byla jsem skálopevně přesvědčená, že ano! :D

A jdeme do baru! Tam hned usedáme ke stolu, na který nám servírují velkou mísu s nějakým lahodným sladkým alkoholickým pitím - a nevím, co v tom bylo! Poté jdeme "tancovat" tak, že sedím na barové židličce uprostřed parketu, máchám rukama a nohama a holky okolo mě. Opět podívaná roku.

KFCčko a nějaký náhodný kluci z jiný rozlučky, který ztratili ženicha

Mám emoce už tak na špacíru, že všechny dojatě objímám, říkám, jak jsou nejlepší a že to je úžasnej den. Usmívám se celý den jak měsíček na hnoji a nechce se mi věřit, že už je tak pozdě a pomálu to vše končí.

Když asi ve 2 ráno vycházíme z baru ven, vozíček pro invalidy je teď pro mě více, než nutný nejen kvůli úrazu nohy. Při tom potkáváme nějaký náhodný kluky, kteří také měli rozlučku, ale prý se jim ztratil ženich, tak jestli se můžou připojit k nám. Protože nejsem zrovna žádná víla Amálka, holky jsou už po tom celodenním vožení mě trochu unavené a také dost podnapilé, takže to vítají a hned mě těm klukům i s vozíkem předávají,. A jedeme do slavného KFCčka na Staromáku. Tam si každá objednáváme nějaké velice výživné a zdravé jídlo a nervové vypětí z celého dne se na mě už značně podepisuje. To se projevuje tím, že usínám u jezení burgeru. Ale to vím pouze z vyprávění. Niky prý na mě zavolala, jestli spím? Tak se probírám a pokračuji v jedení, jakoby nic.

No, podle mého názoru jsem ho snědla bez problému a bez usínání, ale věřme někomu střízlivějšímu :D.

Nakonec nás nabírá nějaký UBER s multivanem, kam se kripl kárka narve jen tak tak a holky ještě řeší, že tam týpkovi hrajou nějaký pofidérní arabský halekačky děsně nahlas? Ale přiznám se, že tuhle fázi už mám ve značné mlze, takže to je možná dost zkreslený.

Neděle 5.7. - den poté

Ráno snídáme s Evčou u nás doma, protože u mě spala. A kdo nepřijde domů? Naprosto zruinovanej budoucí manža ze svý rozlučky, ve vikingském oblečku koupeným v rekvizitách a helmou na hlavě, s totálně podlitýma očima z nedostatku spánku a přebytku toxických látek v těle, zcela neschopen slova :D Eva dostala záchvat smíchu. No, výborná tečka, prostě.

Čtyři z nás ještě pokračujeme na oběd do naší oblíbené kavárny a sdělujeme si, kdo je na tom s kocovinou hůře. Zkrátka milý závěr celé úžasné akce. Opravdu skvělý.

Hodnocení celé akce

To jsem se zase rozepsala, tak snad to někdo dočetl až sem. Ale můžu říct, z celého dne jsem byla tak na větvi, jako snad nikdy. Zažít jeden opravdu pořádný holčičí den se všema těma serepetičkama, to je opravdu za odměnu a měl by to podle mě zažít každý. Ale je fakt, že to bylo určitě i tou ojedinělou úžasnou skladbou - holky, nikdy vám tenhle den nezapomenu!!

A jakou jste měly rozlučku vy? Podařila se vám podle vašich představ? Napište mi do komentářů!